Příběhy našich dobrovolníků

Nahlédněte do zkušeností dobrovolníků, kteří působí v našich mentoringových dobrovolnických programech

Z důvodu ochrany osobních údajů byla jména dětí z programu Pět P změněna!

Příběh Agáty - dobrovolnice z programu KOMPAS

KOMPAS je sociálně preventivní dobrovolnický program zaměřený na práci se sociálně znevýhodněnými dětmi formou mentoringového vztahu. Zní to sice složitě, ale praxe je v celku prostá. Jde o dvouhodinové schůzky každý týden, při kterých si s dětmi hrajeme, povídáme si nebo něco vyrábíme. Snažíme se ale, aby to nebylo pouze zábavně strávené odpoledne. Chceme totiž, aby si děti i něco odnesly a zdravě se rozvíjely.

Za začátku jsme hráli hodně seznamovacích her – například jsme o sobě každý napsali tři otázky a ke každé z nich tři odpovědi, z nichž jen jedna byl správná, a ostatní si tipovali – tím jsme se toho o sobě hodně dozvěděli. Pro trénink „veřejného“ mluvení či „divadelního“ vystupování známe spoustu her, které jsou postaveny na základě společenské hry Activity – jeden musí ostatním popsat určité slovo či jev buď slovně, nebo pantomimou tak, aby to ostatní uhodli. U dětí je také velmi oblíbenou hra „Slepý sochař“, kde děti odbourávají strach doteku jiných lidí. Jde o to, že vidoucí sochař vytvoří sousoší z několika lidí, pak přijde slepý sochař (dítě se zavázanýma očima), který musí po hmatu poznat, jak sousoší vypadá a následně ho ze surového materiálu (zbytku skupinky) vysochat znovu.

Také hodně času trávíme povídáním si. Sedneme si na zem do kroužku a vyjadřujeme se k různým otázkám typu „Co se mi dnes stalo pěkného.“ nebo „Komu jsem minulý týden udělal radost.“ a podobně. Zpočátku měly zvláště menší děti problém se nad takovými otázkami zamyslet a formulovat smysluplnou odpověď. Teď ale už můžeme pozorovat rozdíl, protože si vesměs vždy pěkně popovídáme. Občas dětem čteme různé zajímavé příběhy, které potom rozebíráme a hledáme v nich poučení – to je další velmi oblíbena činnost. Nedávno jsme také vyráběli koláže na téma „rodina na dovolené“ a děti nám celé nadšené vyprávěly, kam jezdí na dovolenou a kam by chtěly letos.

Myslím, že jsme si s dětmi za minulé pololetí zvládli vybudovat moc pěkný vztah, kdy v nás sice vidí jakousi autoritu, ale také kamarády. V kompasu se nikdo necítí čímkoli ohrožen. Proto si už tolik neskáčeme do řeči, a když někdo chce ostatním něco vyprávět, všichni jsou v klidu a poslouchají, což beru jako obrovský úspěch. Všichni na čtvrtek vždy těšíme a ty dvě hodiny nám utečou jak nic.

Příběh Andrey - dobrovolnice z programu Pět P

Do Pět P, dobrovolnického programu, který funguje pod záštitou neziskové organizace HESTIA, jsem se rozhodla přihlásit přibližně před pěti lety.
Po přihlášení do programu jsem musela projít pohovorem s koordinátorkami Pět P, psychodiagnostikou s psychologem a víkendovým školením. Během svého působení v Pět P jsem se (zatím) setkávala se dvěma parťáky. První dítě, které mi bylo přiděleno, byla holčička, která toho v životě zakusila už opravdu dost (šikana, neúplná rodina, psychiatrie atd.). Parťačky jsme byly přes tři roky. Momentálně je dlouhodobě hospitalizována v psychiatrické léčebně, občas se vídáme dodnes.

Mým současným parťákem je šestiletý chlapeček. Pochází se sociálně slabší rodiny, maminka-cizinka je samoživitelka, která hodně pracuje, aby rodinu uživila. Jedním z důvodů, proč maminka chlapečka do programu přihlásila, bylo, aby měl s kým procvičovat češtinu a byl přijat do české školy. A co spolu podnikáme? Chodíme do kina, na bazén, na hřiště, do zoo, pouštět draka, hrajeme hry - deskové, občas i na počítači, i když toho si doma užije dost, jezdíme na výlety, vyrábíme, malujeme… Prostě všechno, co nás napadne.

A co mi působení v Pět P přineslo?
Dobrý pocit z toho, že dělám něco pro druhé. Tábor Pěti P je pro mě nejnáročnějších 10 dní v roce. Když si ale uvědomím, že jsme dětem, které by na jiný tábor nevzali, umožnili nevšední zážitky, a když vidím jejich radost, vím, že to za to stojí, a vždy se po návratu ihned těším na další rok.
Dále ujasnění priorit, co je a není v životě důležité - v porovnání se zkušenostmi některých dětí v programu najednou vypadají všechny problémy malicherně…
A dál samozřejmě spoustu nových zážitků, nové kamarády, aktivní trávení volného času, překonávání vlastních hranic a mnoho dalšího.

Příběh Zuzky a Hanky - dvojice z programu Pět P

Zuzka fungovala v Programu Pět P se svou Parťačkou 7 let. Začínaly spolu, když jí bylo 7, a končily v roce 2010. Jejich vztah je však ukončen pouze formálně, podpisem smlouvy, ale obě dvě se potkávají a fungují spolu stále. Zuzana se svou Parťačkou jsou nejdéle trvajícím vztahem v historii Pět P. 

Pro Zuzčinu Parťačku byly a stále jsou tyto schůzky výjimečné. Má svoji starší kamarádku, na kterou se může spolehnout a aktivity, které jinak nezná. Spoustu z nich jich dělala úplně poprvé v životě a byly pro ni takovým malým svátkem. Parťačka je totiž ze sociálně slabé rodiny, která se vždy potýkala s řadou problémů a na děti nikdy nezbývalo moc času. Ona tak trávila spoustu času na sídlišti a řadu aktivit tak opravdu poprvé poznala až se svou parťačkou Zuzkou.

"Když bylo Hance šest let, tak se o její výchovu starala hlavně její matka a babička. Ty ji i její sourozence zajišťovaly především materiálně, o emocionální a sociální potřeby dítěte se příliš nestaraly. Po různých peripetiích vztahu otce a matky a sporech o to, kde bude Hanka společně se svými sourozenci žít, se všech tří dětí ujal jejich otec. Zajímavé na tom bylo především to, že předtím Hanka o otci skoro nic nevěděla. Bydleli sice v jedné domácnosti, ale ona ani neznala jeho křestní jméno nebo nevěděla, co dělá za práci. Pro děti to tedy byla velká změna v jejich životě.

I pro otce bylo toto rozhodnutí nesnadné. Přece jen starat se sám o tři děti není jednoduché. Výchova otce byla poměrně autoritativní, pro facku či nadávku nechodil daleko. Hanka byla vždy spíše tichá, nenápadná až ustrašená. Neznala nic jiného než školu a své sídliště. S otcem nikam nechodili, matka se o ně přestala zajímat úplně. V tu dobu se díky doporučení sociální pracovnice městského úřadu děti dostaly do programu Pět P, kde se před sedmi lety Hanka seznámila se svou starší parťačkou Zuzkou.

Jako svůj největší úkol jsem viděla rozšiřovat Hance obzory, chodit s ní ven, do muzeí, divadel, kin, ale také na výlety, sportovat a zkoušet různé nové věci... Důležité podle mě bylo ukazovat Hance „obyčejný svět“. Proto jsme spolu vařily, chodily na nákup, byly na zápisu na moji VŠ, stěhovaly se, malovaly velikonoční vajíčka. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme spolu poprvé pekly. Hanka měla do těsta přidat dvě vejce. Podala jsem jí je, ona nejprve chvilku přemýšlela a pak prostě vajíčko rozmáčkla v dlani.  Tak jsem ji naučila, jak se rozbíjí vejce.

Schůzky s Hankou se staly nedílnou součástí mého každotýdenního plánu. Hanka se za sedm let scházení samozřejmě změnila, z ustrašeného děvčátka je nyní pěkná slečna, která se ráda předvádí. Také náplň našich schůzek se změnila. Místo návštěvy loutkového divadla teď posloucháme písničky Superstar, koukáme se na High school musical, mluvíme spolu o sexu, kouření, pití alkoholu.

Vidím na Hance, že je pro ni náš vztah důležitý. Jako nejdůležitější parametr vidím stabilitu, kterou pro ni vztah představuje. Otec dětem dal zázemí, kam se mohou vracet, kde vědí, že mají své místo, ale přesto rodina zcela stabilní není. Matka se různě do rodiny vrací a zase odchází, aniž by však děti věděly, kdy a proč se matka objeví či naopak zmizí. Pro Hanku je samozřejmě každý její odchod velmi bolestný. Proto si myslím, že je dobré, že se může spolehnout, že se každý týden uvidíme, že vztah má pravidla, která jsou dodržována a která se nemění bez udání důvodu podle toho, jak se zrovna komu chce..."

Příběh Kateřiny a Pepíka- dvojice z programu Pět P

Naše dobrovolnice Kateřina získala za rok 2007 za svou dobrovolnickou činnost ocenění Křesadlo. O dojmy ze svého působení v programu Pět P se s námi ráda podělila:

O programu Pět P jsem se dozvěděla z inzerátu na internetových stránkách. V té době mi bylo 22 let a byla jsem studentkou vysoké školy, oboru andragogika. Vzhledem k tomu, že mezi dětmi jsem se často a ráda pohybovala, viděla jsem v programu možnost skloubit své teoretické znalosti ze školy s konkrétní činností v praxi. Rozhodla jsem se tak do programu vstoupit.

Po konzultaci s koordinátory programu jsem získala jako svého dětského parťáka třináctiletého Pepíka.

Prvních pár týdnů jsme se s Pepou navzájem poznávali, chodili jsme po městě a povídali si nebo jsme zašli třeba do muzea nebo jsme si šli něco zahrát do klubovny Pět P. Zpočátku dělalo Pepovi trochu problémy navázat se mnou komunikaci, ale ani pro mě to nebylo jednoduché. Snažila jsem se nám vymyslet co nejzajímavější program, ale měla jsem pocit, že Pepa není z ničeho dost nadšený, že je mu jedno co děláme, a že ho vlastně nic moc nebaví. Chyběla mi tak jakákoli zpětná vazba, nebyla jsem si jistá, jestli má vůbec pro Pepu význam, abychom se scházeli, když z žádné aktivity nemá radost. Měla jsem také pocit, jestli Pepu moc do něčeho nenutím. Později jsem si uvědomila, že jsem se do vztahu s Pepíkem vrhla moc křečovitě a byla jsem zpočátku poměrně netrpělivá.

Zhruba po čtyřech měsících vztahu jsem začala pociťovat změny v Pepově chování. Ale i ve svém. Postupem času jsem zjišťovala, že čím přirozeněji se sama vůči Pepovi chovám, tím jde vše snadněji, Pepík je sdílnější a otevřenější. Postupně byl i aktivnější v nabízení témat pro náplň našich společných aktivit. Naší nejoblíbenější činností se stalo fotografování. Strávili jsme celé schůzky chozením po městě a focením čehokoli. Takto strávených schůzek bylo nespočet, ale bylo to něco, co nás oba opravdu bavilo a užili jsme si při tom spoustu srandy a taky jsem toho hodně napovídali.

Asi po roce, když se stav v Pepíkově rodině nezlepšoval, musel do dětského domova. Věděla jsem, že nám to přinese určité komplikace, ale chtěli jsme se vídat i dál. Pepa byl ze všeho dost zmatený, dlouho se nemohl v dětském domově začlenit mezi ostatní děti. Zpočátku jsem za ním nemohla přijet, tak jsme si volali, psali. To bylo pro násš vztah důležité, věděli jsme o sobě. Když na to období zpětně vzpomínám, byla to doba, kdy jsme toho nejvíc namluvili, i když jen po telefonu. Najednou jsme mluvili o věcech, které byly do té doby téměř tabu – o tom, proč je Pepa v takové situaci, v jaké je, ale taky třeba o holkách, o prvních láskách. Moc jsem se těšila, až se zase uvidíme a všechno to budeme probírat.

Jenže schůzky v dětském domově s sebou samozřejmě obnáší určitá omezení, musíme respektovat určitý režim. Zpočátku to nebylo jednoduché, ale poprali jsme se s tím a zvykli jsme si na to. Pepa je rád, když přijedu a já ho také ráda vidím. V poslední pár měsíců se mi ale svěřuje s věcmi, na které nevím jak reagovat, třeba proto, že se s nimi neztotožňuji. Schůzky mě tak stojí čím dál více energie a to nejen když jsme zrovna spolu, ale hodně pak o Josefovi přemýšlím v soukromí. Často jsem proto poslední dobou přemýšlela o tom, že bych potřebovala tuto situaci nějak vyřešit. Rozhodla jsme se proto svůj vztah s Pepou v Programu Pět P ukončit. Ale jde o ukončení vztahu v rámci programu. Kamarádství rozvázáním smlouvy ukončit nejde. S Pepíkem spolu trávíme čas rádi a chceme se vídat i nadále.

Příběh Dany a Wilíka - dvojice z programu Pět P

Dana obdržela prestižní cenu Křesadlo za rok 2008. Pracovala jako dobrovolnice v programu Pět P více než 6 let, což je jedna z rekordních délek fungování jednoho člověka v Pět P Praha. Po celou dobu se věnovala jednomu dítěti, chlapci, který její pomoc potřeboval.

Její parťák vyžadoval speciální přístup, ale zvykla si na zavedenou podobu schůzek a nevadilo jí, že proto byly naprosto stereotypní. Navštěvovala ho i v době, kdy žil s matkou v azylovém domě, odmítal chodit ven, všechny schůzky probíhaly v oddělené místnosti azylového domu. Dana tam pravidelně jezdila, nevadilo jí to. Postupem času se snažili tuto izolaci společně nabourávat a překonávat. Už byly doby, kdy ho bavilo alespoň jezdit na kole, příležitostně chodit ven. Dana se svému parťákovi velmi věnovala a v jeho těžkém období mu byla oporou i za ztížených podmínek fungování.

"Do programu 5P jsem nastoupila ještě jako studentka. Měla jsem spoustu volného času a přišlo mi jako dobrý nápad dělat něco smysluplného - třeba coby dobrovolnice. Do konce studia mi zbývaly dva roky, a to byla přesně předpokládaná doba mého setrvání v programu. Už je to šest let, co jsem si vymyslela tento „krátkodobý plán“…

 Když jsem Wilíka poznala, bylo mu čerstvě 9 let, byl o dvě hlavy menší, než já, ještě celý následující měsíc mi vykal a na jakoukoliv moji otázku mi řekl, že se o tom nechce bavit. Ze začátku jsme se spolu dívali na obrázky, které Wilík namaloval, a chodili spolu po parku blízko jejich domu. Wlida tomu říkal, že „jezdíme trasy“ – různé cesty po parku měly svá čísla linek a své stanice. Byl to důmyslně promyšlený systém.

Spousta věcí se za ty roky změnila: Wilíkovi bude brzo 15, je o půl hlavy vyšší, než já. Před tím, než mi začne vyprávět své příběhy, tak mi taky povypráví, co je nového, a neexistuje snad nic, na co by mi neodpověděl.

Dnes se do toho parku občas moc rádi vracíme. Je to ten samý park, jen k němu musíme pár kilometrů popojet (William se za ty roky musel několikrát stěhovat, i změnit školu). Trasy už dávno nejezdíme – jako památka na ně mi zbyly jen mapy, které Wilík namaloval.

Dnes si prohlížím jeho komiksové časopisy, které jsou plné jeho svérázného humoru a krásných kreseb. Wilíka baví, když se směji jeho příběhům, a taky netrpělivě čeká, až přijde ta část, kdy se zhrozím nad osudem jeho hrdinů. Předem přesně víme, co se bude dít - už se totiž dobře známe, smějeme se spolu a přesně víme, co toho druhého zlobí, naopak i to, co má rád. Jsme kamarádi - a to jediné se nezměnilo."

Příběh Iva a Radka - dvojice z programu Pět P

Ivo dostal ocenění Křesadlo za trok 2009, svou dobrovolnickou práci od počátku bral spíš jako odlehčení a se svým parťákem Radkem si dosytosti užívali legrace, a to i přes velké zdravotní komplikace.
Ivo je jedním z mála dobrovolníků Pět P mužského pohlaví. Pracoval jako dobrovolník v programu Pět P Praha již více než 4 roky ve vztahu s jedním dětským klientem a po roční zdravotní odmlce se do programu Pět P v roce 2010 opět vrátil.   

Radkovi, který jeho pomoc potřeboval a stal se jeho oporou a i kamarádem  zároveň.

Radek měl problémy s komunikací se svými vrstevníky i rodiči, neměl žádné kamarády, ve svých 10-ti letech se zapletl s policií. Ivo ho po celou dobu aktivně provázel, trávili společně 1x týdně mnohými volnočasovými aktivitami, navázali společně pevný a dlouhodobý vztah.  

Ivo se několikrát jako dobrovolník aktivně účastnil letního tábora programu Pět P a v průběhu pomáhal při mnoha jednorázových akcích pro děti a dobrovolníky programu.

V roce 2009 byl kontrakt mezi Ivem a Radkem ukončen jednak vzhledem k věku Radka, jednak kvůli k závažné nemoci Iva, který musel podstoupit transplantaci plic. V kontaktu ale zůstávají i nadále.

Ivo je velmi skromný, co se týká jeho vlastního hodnocení fungování v programu v Pět P:

"..Radek měl na sobě kalhoty na kolenou mokré od sněhu, házel po mě zablácené sněhovo-vodové koule a vždycky pochodoval několik metrů přede mnou... po cestě skákal na kanalizační víka tak, aby to co nejvíc bouchlo a koukal co jako já na to... já na to, že v pohodě, každý jsme nějaký... na oplátku jsem Radkovi dělal ostudu v herně plné mládežníků... pokřikoval jsem a choval se víc než infantilně... ať si to zkusí...  takhle jsme se otesávali několik (sakra kolik???) let... Radek mě naučil tagovat a já jeho, že v kavárně se (na rozdíl od McDonalds) objednává až u stolu...Minulý měsíc mi přes ICQ napsal, že už nemá moc času, našel si brigádu a vydělává na motorku... nemyslím, že by to beze mě bylo jinak, ale i tak to potěší..."

Jen co Ivovi zdraví dovolilo, vrátil se do programu Pět P a od roku 2010 se věnuje novému parťákovi.

"Těší mě, že je tu program 5P, který už 16 let pomáhá dětem, které si špatně hledají kamarády, mají problémy v rodině a nebo jsou hyperaktivní. Moje dobrovolnická práce nezabere extra moc času. Zvládat se dá i při zaměstnání na plný úvazek. Od letoška mám „své“ druhé dítě (Radek z programu vyrostl a učí se na automechanika). S novým Petrem, chodíme často plavat, naučil jsem se od něj nové fotbalové triky a hlavně mám někoho, se kterým můžu zkoušet nové infantilní hry. Když na sebe v obchoďáku střílíme pěnové šipky, což mě začalo dost bavit, nekoukají na nás lidi tak divně, jako kdybych to zkoušel se stejně starým kolegou z pojišťovny. Je to legrace a snad to i někomu trochu pomůže. " 

Příběh Katky a Jiříka - dvojice z programu Pět P 

Katka a Jiřík spolu přestáli radostných i neradostných celých 6 let a pokračují dál...
V říjnu 2011 to bude přesně 6 let, co se Kateřina přihlásila jako dobrovolník do programu Pět P a absolvovala vstupní školení. Následně v lednu podepsala smlouvu a začala se scházet se svým parťákem Jirkou. Tehdy bylo Jiříkovi necelých 9 let... Dvojice se schází jedno odpoledne v týdnu a věnuje se společně různým volnočasovým aktivitám.V tomto případě se podařilo vytvořit tak silný podpůrný vztah mezi dobrovolnicí a potřebným dítětem, že povinných 10 měsíců mnohonásobně překročili. Stali se skutečnými kamarády. Kateřina se navíc jako oddílový vedoucí každoročně účastní tábora Programu a pomáhá i při jednorázových akcích.

Do života Jiříka zasáhla v roce 2009 další velká rána, a to když byl svými pěstouny předán zpět do diagnostického ústavu a poté do dětského domova za Prahou. I přes tuto obrovskou časovou i psychickou náročnost se Katka nevzdala svého dobrovolnického konání a i nadále intenzivně se věnuje dobrovolné práci pro program. Ani tehdy se Kateřina nepřestala s Jiřím setkávat. Kateřina je jediným člověkem, který o něj skutečně projevuje zájem.

Sama Kateřina své fungování v programu Pět P hodnotí velmi skromně, tady je osobní pohled dobrovolnice na svou činnost v programu:

…“Tak kdy budeme mít to výročí? A kolik let teda, už ses koukala? To jsem rád, že nám to vydrželo tak dlouho, někdo takový štěstí nemá. Jsme fakt dobrý!“, řekl mi nedávno.
Na první schůzce se „okatý prďola“ v lanovce na zasněžený Petřín s nosem přilepeným na sklo zvědavě zajímal, k čemu má pan řidič ten zelený čudlík a na co je tohle a támhleto… Ledy tály a z nás se vbrzku stala rozpustilá dvojka. V metru jsme si dávali závody v běhu, Jiřík se s oblibou schovával za sloupy… ale taky nás jednou dveře vlakové soupravy nemilosrdně rozdělily a Jiřík zůstal na nástupišti, na což doteď vzpomínáme. Měli jsme loučící rituál, když odjížděl ze schůzky autobusem, přes zaprášené sklo jsme si předváděli pantomimu a kreslili na něj obrázky.
Teď si kolikrát říkám, kdo je tu vlastně čí dobrovolník. Učil mě skákat pořádnou šipku, běhá a plave rychleji než já… Když jsem se před pár měsíci ostýchala vstoupit do poloprázdného obchodu, kde konečně měli můj vysněný mobil, který jsem si přála vyzkoušet, vzal mě za rukáv a šlo se… Minulou schůzku dal jednomu bezdomovci zbytek našich chipsů, poté co jsem na té předminulé  položila zbytek hranolků na zídku vlakového nástupiště s tím, že určitě někomu poslouží.
Těší mě, když se se mnou někde chlubí a dělá reklamu programu Pět P a ještě víc mě těší být svědkem jeho vnitřního vývoje. Jíra mě učí překonávat své hranice a já se mu snažím ukázat, že o lásku blízkých se nemusí „zasloužit“…